Lancelot Paleur
Plemeno: Parson Russel Terrier
Datum narození: 7.1. 2013
Výška: 34,5cm
Zkoušky:
Zdravotní stav: po rodičích PLL a LOA clear
Čau, jmenuju se Lenc
Jsem již dospělý Parson Russel Terrier, řekl bych dobře vychovaný, ovšem občas na mě přijde terrierský záchvat umanutosti a nedá se mi pomoct. Naštěstí tyhle výlevy jsou spíše vzácností než pravidlem. Jsem dobře vzrostlý, malý pes s broken srstí, s klapatýma, ikdyž výše posazenýma ušima a roztomile prasečím ocáskem. Pro svou paničku jsem ten nejkrásnější pes na světě.
Mazlím se, jen když mám náladu. Doma většinu času prospím. A když nespím, hraju si se ségrou, nebo se válím po paničce. Nošení balónků je má velká vášeň stejně tak jako přetahování. Hraju si moc rád, se psy i s lidmi. Užívám si dlouhé procházky městem i v polích. Neutíkám za zvěří, takže můžu běhat na volno.
Radost a nadšení pro práci mi nechybí. Svůj život mám rád :).
Jak jsem se dostal domů?
Lancelot alias Lenc, Lancelotek, Lencík je můj nejmilejší dárek k osmnáctým narozeninám. Cesta k němu netrvala dlouho, ale přesto nebyla zas tak jednoduchá. Když jsem začala pozorovat, že Berňouš už má nějaký ten pátek, že je spíše samostatná jednotka, než můj parťák, která si občas vzpomene, že za pamlsek by teda něco udělat mohl, ale neostýchá se uprostřed parkuru letět pozdravit "kolem jdoucího" psa, začala jsem si v hlavě promítat myšlenky o malém štěňátku. Netrvalo dlouho než jsem pociťovala nutkání podělit se se svým nápadem s rodiči. První reakce? NE!.. Střídali se různá období až nakonec naši ustoupili a dokonce se na štěňátko začali těšit. Plná nadšení a odhodlání jsem se pustila do vybírání nejvhodnějšího plemene. Největšími favority se stali Jack Russel, Parson Russel, Šeltie, ale kvůli vysoké ceně a nevlídného názoru mého tatínka k papírovým psům, jsem byla donucena přemýšlet hlavně nad Čínským chocholatým psem. Jenomže, hned potom mě zchladilo první ALE. Rázný nesouhlas mého přítele (z neznámého důvodu), byl mnohem větší problém, než přesvědčit rodiče. Poslední ALE to však nebylo. Promlouvání do duše, že moje schopnosti ještě nejsou dostačující, a že štěně na sport je v tuto dobu nezodpovědnost mě donutili od této myšlenky upustit.
A jaktože je Lencík doma?
Prostě tak. Vše co bylo složité a nemožné se najednou rozplynulo. Vlastně jsem se utvrdila i v tom, že i moji rodičové jsou nesmírně vypočítaví, když si nakladli tisíce podmínek za cenu pejska. Spontánní návštěva Paleuru, kde jsem poprvé viděla naživo to malé, bílé, poslední štěndo a jeho rodiče úžasňákovi rozhodli. Zítra se jede pro něj! A tak jsme dne 29.3.2013 přivezli bílého ďáblíka.
V neposlední řadě moji rodičové
